Gary Allen
V době, kdy Gary Allen studoval historii na Stanfordově univerzitě, se začal zabývat "výzkumem mocenské struktury" amerických bankovních a korporátních elit a jejich rolí při formování politické a hospodářské politiky USA v tomto století. Během více jak 20 let se stal přední autoritou v oblasti tajných organizací establishmentu, včetně Rady pro zahraniční vztahy a Trilaterální komise. Komentáře pana Allena se pravidelně objevovali v časopise American Opinion, jehož je redaktorem. Mezi jeho devět knih patří například Spiknutí se neříká , Rada pro Mezinárodní Vztahy – světovládné spiknutí anebo Akta Rockefeller.
Pane Allene, již téměř 20 let vyšetřujete a píšete o americké finanční, průmyslové a politické elitě. Ve zkoumání vnitřních kruhů ekonomické moci v Americe, zejména Trilaterální komise a mnohem starší Rady pro zahraniční vztahy, jste byl donedávna v podstatě osamocen. Poté, počínaje koncem prvního roku prezidentování Jimmyho Cartera, se v masově distribuovaných časopisech začala objevovat řada článků, které vyvolávaly vážné otázky ohledně této elity a jejích zájmových skupin. Nedávno jeden masový zpravodajský časopis poznamenal, že členství George Bushe v Trilaterální komisi ho může v očích většiny řadových republikánů diskvalifikovat. Jak došlo k této změně v povědomí veřejnosti o Trilaterální komisi?
Byl to výsledek pomalého a pečlivého vzdělávacího procesu. Provedli jsme výzkum, položili základy a čekali. Když jsme tak učinili, Jimmy Carter jmenoval do nejvyšších funkcí ve své administrativě asi desítku trilateralistů. Popřít autoritu naší analýzy, která to předpověděla, bylo stále obtížnější. Nebylo možné ji ignorovat. Ti, kdo se o to pokoušeli, vypadali jako Jimmy Durante, který se snaží ukrást cirkusového slona, je přistižen a odpovídá: "Jakého slona?"
Stručně řečeno: situace se stala příliš zřejmou na to, aby ji bylo možné ignorovat, a lidem docházely různé racionalizace.
Jak jste se zapojil do vyšetřování Trilaterální skupiny?
Můj zájem o výzkum mocenských struktur se datuje dlouho předtím, než David Rockefeller v roce 1972 založil Trilaterální komisi. Jejími přímými předchůdci jsou Rada pro zahraniční vztahy (C.F.R.) a Bilderbergové. První z nich je tajná skupina bankéřů, akademiků a průmyslníků se sídlem v USA, která od dob Franklina Roosevelta řídí zahraniční politiku USA. Druhá, stejně exkluzivní a tajná, je složena z nejvyšších bankéřů Spojených států a Evropy a vedoucích představitelů podniků a politiků. Rada pro zahraniční vztahy je od svého založení po první světové válce řízena z New Yorku. Bilderbergové se již 28 let každoročně tajně scházejí v luxusních mezinárodních lázních, aby koordinovali hospodářskou, obchodní a politickou politiku.
Prvním z poválečných autorů, kteří se zabývali Radou pro zahraniční vztahy a politikou, kterou obhajovala, prosazovala a nakonec proměnila v oficiální politiku USA, byl Dan Smoot, který v roce 1963 vydal knihu The Invisible Government (Neviditelná vláda). Tato významná kniha byla v podstatě referenční příručkou o struktuře C.F.R., uvádějící její členství, satelitní organizace a cíle.
Další významný průlom vytvořil Don Bell, který 27 let vydával informační bulletin o tajných dohodách a ujednáních uzavíraných mezinárodním bankovním společenstvím. Bell získal a vyňal části z 1450stránkové knihy Tragedy And Hope (Tragédie a naděje) profesora Carrolla Quigleyho, která je historií první poloviny dvacátého století. Méně než 100 stran této knihy se zabývá mezinárodním bankovnictvím, ale ukázaly se jako naprosto klíčové.
Co bylo na Quigleyho studii tak zvláštního?
Profesor Quigley byl součástí elity Rady pro zahraniční vztahy. Přišel do ní přes Harvard, Princeton, Yale a Georgetown School of Foreign Service. A měl takovou důvěru, že mu byl umožněn přístup do archivů Rady pro mezinárodní vztahy. Quigley na základě archivních materiálů dospěl k závěru, že mezinárodní bankovní společenství manipuluje nejen s velkými společnostmi, kterým poskytuje půjčky a jejichž akcie drží, ale také se zahraniční a domácí politikou americké vlády.
Proč vlastně byla Trilaterální komise založena?
Jak představitelé Trilaterální komise rádi přiznávají, komise byla výhradně nápadem Davida Rockefellera, který je předsedou Chase Manhattan Bank. Trilateralisté tvrdí, že Rockefeller měl obavy z rostoucí obchodní konkurence mezi Spojenými státy a spojenými průmyslovými podniky Japonska a západní Evropy. Jeho myšlenka spočívala v tom, že pokud by tři průmyslové velmoci - Japonsko, Spojené státy a západní Evropa - vytvořily jakýsi průmyslový kartel, mohly by si v klidu sednout a rozdělit si zeměkouli na ekonomické oblasti vlivu, čímž by cenovou konkurenci potlačily hned v zárodku.
A kdy se poprvé objevila vlajka Trilaterály?
Rockefeller pověřil Michaela Blumenthala, tehdejšího předsedu Bendix Corporation, aby s touto myšlenkou přišel na setkání Bilderbergerů na jaře 1972. Protože to bylo pod Rockefellerovou záštitou a protože Rockefeller měl v těchto kruzích při jednání s kurií autoritu papeže, netrvalo dlouho a Trilaterální komise začala fungovat pod vedením Rockefellerova spolupracovníka Zbigniewa Brzezinského. Blumenthal a Brzezinski byli samozřejmě později za Carterovy administrativy přesunuti do příslušných funkcí v ministerstvu financí a národní bezpečnosti. Jimmy Carter získal svou práci díky Trilaterální komisi.
Jako novinář jste se věnoval Carterově kampani v roce 1976 a napsal jste knihu Jimmy Carter, v níž jste upozornil, že Carterova kampaň byla plně vlastněna Rockefellerovou dceřinou společností. Jak to všechno probíhalo?
Nejprve se David Rockefeller začal osobně rozhlížet po vhodném muži, který by mohl být životaschopným kandidátem. Různé průzkumy veřejného mínění testovaly náladu Američanů, když se Nixon a dlouholetý podržtaška Rockefellerovy rodiny Henry Kissinger připravovali na to, že přenechají jihovýchodní Asii komunistům a otevřou dveře do Rudé Číny. Když vypukl skandál Watergate, bylo jasné, že David potřebuje důvěryhodného demokrata. Šlo o to přijít s "pokrokovým" jižanským guvernérem, který by zněl zároveň konzervativně i "liberálně" a ucházel se o hlasy bílých i černých voličů z velkoměstských mašinérií. Na podzim 1973 Rockefeller zúžil svůj seznam na dva takové kandidáty: Floridský guvernér Reubin Askew a bývalý guvernér Georgie Jimmy Carter. Byli pozváni na večeři s Davidem Rockefellerem a správcem Trilaterály Zbigniewem Brzezinským do Rockefellerova sídla v Tarrytownu ve státě New York. Jimmy Carter na nabídku kývl krátce poté.
Zbigniew Brzezinski později v jednom rozhovoru řekl: "Carter na nás [na něj a Davida Rockefellera] udělal dojem." Nezapůsobila na ně jeho nezávislost.
Ale vzpomínám si, že v tomto období se o prezidentskou nominaci neúspěšně pokusil i bývalý guvernér Terry Sanford. Proč Askew a Sanford neuspěli tam, kde Jimmy Carter uspěl?
Rockefeller a Brzezinski si zřejmě mysleli, že Carter je spolehlivější. Carter projevil ohromné ambice. A byl vybaven takovou bezohledností, jakou David a jeho přátelé chápou. To ho činilo zranitelným. Patřilo k ní i spolčení s jeho osobním bankéřem Bertem Lancem, který převáděl peníze hankiných vkladatelů do Carterova obchodu s burskými oříšky a na bankovní účty Lancových spolupracovníků a členů rodiny, aby financoval Carterovu kampaň, zatímco čekal na odpovídající federální prostředky. Tyto nezákonnosti stačily na to, aby se celá parta dostala do vězení. A klíč k odhalení byl v rukou Davida Rockefellera a jeho kolegů z bankovního sektoru.
Q. Takže "Jimmy Who" se stal prezidentem Spojených států.
Pro mě jako novináře bylo obzvlášť zajímavé sledovat, jakým způsobem Cartera propagovala hlavní média, zejména časopis Time. Poté, co mu Time v roce 1971 věnoval lichotivou fotografii na obálce jako pokrokovému jižanskému guvernérovi, používal tuto fotografii na obálce ve všech reklamách Time v jiných časopisech až do roku 1975. Zprávy časopisu Time o Carterově kampani byly tak oslavné, že je bylo stěží možné odlišit od vlastní volební kampaně. A intenzivní propagace probíhala v době, kdy průzkumy ukazovaly, že Carterovu nominaci podporuje pouze pět procent registrovaných demokratů. Pokud vám to připadá jako opakování toho, co se děje s Georgem Bushem, dalším trilaterálistou, máte jasno.
Co dělá skupina Trilateral? To znamená, jakou funkci plní?
Účelem Trilaterální komise a také větších a starších uskupení jako Rada pro zahraniční vztahy a Bilderbergové je využívat koncentrované bohatství k uplatňování světové moci. Jednotlivci, kteří se na tom podílejí, jsou nejvlivnějšími ze všech "old boy" sítí mimo Sovětský svaz a Rudou Čínu.
Trilateralisté svůj cíl jasně vyjádřili ve své zprávě z roku 1974 nazvané "Krize demokracie". Dovolte mi, abych vám ocitoval část tohoto pozoruhodného dokumentu vypracovaného organizací, k níž patří prezident Carter, viceprezident Mondale, Zbigniew Brzezinski a George Bush.
Trilaterální zpráva definovala "převládající trendy", které začaly v 60. letech 20. století. Vyjadřovala znepokojení nad "zpochybňováním autority zavedených politických, sociálních a ekonomických institucí, zvýšenou účastí lidu na těchto institucích a nad jejich kontrolou [a] reakcí proti koncentraci moci Kongresu a státní a místní správy".
Jinými slovy, trilateralisté se bojí, že voliči už nejsou tak apatičtí, aby lhostejně přijali cokoli, co jim jejich "nadřízení" předhodí?
To je nevyhnutelný závěr. V téže zprávě se běduje nad zvýšenou účastí občanů na věcech veřejných, protože vláda, "pokud nedojde ke kataklyzmatické krizi", má nyní "jen malou schopnost vnutit svému lidu oběti, které mohou být nezbytné pro řešení zahraničněpolitických problémů a obrany".
Zřejmě zapomněli, že ve skutečné krizi, pokud máme vůdce, který se skutečně snaží dělat to, co je správné pro naši zemi i pro nás samotné, není nutné nic "vnucovat". Dobrovolně děláme to, co je nezbytné.
Tito vrcholoví finanční a političtí manažeři velmi rádi vnucují to a ono, aby řešili jednu vytvořenou krizi za druhou. Příčinu "problémů se správou věcí veřejných" vidí v naší zastupitelské vládě. Ve skutečnosti tato Trilaterální zpráva tvrdí, že naše demokratická republika "je pouze jedním ze způsobů ustavení autority, a to ne nutně univerzálně použitelným. V mnoha situacích mohou nároky na odbornost, senioritu, zkušenosti a zvláštní nadání převážit nad nároky demokracie jako způsobu ustavování autority...". Prostory, kde jsou vhodné demokratické postupy, jsou zkrátka omezené."
Nepřipomíná to argumenty dědičné aristokracie nebo dokonce komunistického politbyra?
Přesně tak, jenže oni by zavedli aristokracii nebo politbyro z technokratů vybraných vrcholnými finančními manažery a zasvěcenci establishmentu. Klíčem k naplnění jejich plánů na centralizovanou moc je, že nejprve musí najít způsob, jak nás přimět, abychom se vzdali svých svobod ve jménu nějaké společné hrozby nebo krize. Nadace, vzdělávací instituce a výzkumné think-tanky podporované členy Trilaterální komise a Rady pro zahraniční vztahy jim v tom vyhovují financováním takzvaných "studií", které pak slouží k ospravedlnění každého jejich excesu. Záminky jsou různé, ale cílem je vždy svoboda jednotlivce. Naše svoboda.
Kontrola vyžaduje statickou společnost. Rostoucí, konkurenceschopná a svobodná společnost dává novým lidem šanci zbohatnout a nahradit některé z těch, kteří již na vrcholu jsou. Proto se prosazuje legislativa, která omezuje podnikatelské úsilí a zdaňuje nahromaděný kapitál, který není chráněn v nezdaněných fondech zasvěcenců establishmentu. Vynakládá se veškeré úsilí na to, aby se středně velké podniky přitlačily ke zdi a nechaly se pohltit giganty establishmentu. Tento druh věcí zahrnuje širokou škálu. Další reakcí bylo financování kampaní za kontrolu porodnosti - nikoliv pro chudé země třetího světa, které se nedokážou samy uživit, ale pro střední třídu Američanů. Jejich nepřátelství vůči soukromému automobilu, který nám zajišťuje svobodu pohybu, je legendární. A co dělají, když chce někdo vybudovat firmu, otevřít nový důl, rozvíjet konkurenční ropné zdroje, stavět rekreační domy a tak dále? Proč je tu ekologická skupina financovaná nadací, která křičí a podává dotované žaloby, aby rozvoj zablokovala.
Zdá se to téměř neuvěřitelné. Jaká je kvalita důkazů?
Dovolte mi, abych pokračoval v citaci závěrů té zprávy Trilaterální komise, kterou jsem citoval dříve. Doporučení, která tato skupina navrhla "k obnovení spravedlivějšího vztahu mezi vládní mocí a veřejnou kontrolou", zahrnují následující. Cituji:
* centralizované hospodářské a sociální plánování;
* centralizace moci v Kongresu...;
* program . . snížení pracovních nároků těch, kteří získají vysokoškolské vzdělání;
* taková omezení svobody tisku, jako je "předběžné omezení" toho, co mohou noviny za blíže nespecifikovaných "neobvyklých okolností" zveřejnit, zajištění "vládě [práva] a možnosti zadržet informace u zdroje", "urychlené obnovení zákona o pomluvě jako nezbytné a vhodné kontroly zneužívání moci tiskem" a tiskové rady prosazující "standardy profesionality", jejichž "alternativou [k nim] by mohla být regulace ze strany vlády".
Nezapomeňte, příteli, že se jedná o formální návrhy Trilaterály.
Ta část o "tiskových orgánech", které mají kontrolovat novináře a jejich publikace, je pro mě opravdu šokující. Loni v říjnu jsem slyšel washingtonského dopisovatele oficiálních sovětských vládních novin Izvěstija, jak v National Public Radio, financovaném daňovými poplatníky, přednáší komentář, v němž přesně takový úřad doporučuje. Neobjevilo se však obvinění, že to, co Trilateralisté a Rada pro zahraniční vztahy zamýšlejí, je jejich vlastní verze socialismu - že usilují o státní kontrolu nad ekonomikou a nad rozsáhlými oblastmi života lidí, které jsou nyní věcí individuální volby?
Ano, tato superelita mezinárodních bankéřů a manažerů nadnárodních společností a jejich pomocníků a zaměstnanců skutečně prosazuje socialismus. To je ten zdánlivý rozpor, který klame mnoho Američanů. Vždyť pokud jsou podnikatelé a bankéři oporou našeho systému svobodného podnikání, jak mohou největší a nejdůležitější z nich podporovat socialismus? Ideologičtí marxisté mají s pochopením tohoto problému své vlastní problémy. Rudí ideologové obvykle sami sebe přesvědčují, že se nakonec po období velkých sociálních bolestí a revolucí ukáže, že socialismus je humanitární systém, který odstraní chudobu, práci, nemoci, kriminalitu a cokoli dalšího, co je na jejich seznamu sociálních neduhů. Skutečnost je však taková, že socialismus je pouze systém kontroly, a příslušníci elity establishmentu působící v New Yorku a Washingtonu rozumí socialismu mnohem lépe než marxisté.
Věřící marxisté se vždy připojovali k podpoře velké vlády, protože chápou, že vede k socialismu. Přesto své programy sociálního zabezpečení a regulace prosadili v Kongresu s plnou podporou establishmentu. Došlo k tomu proto, že zasvěcenci establishmentu vědí, že socialismus není humanitární systém pro přerozdělování bohatství, ale systém pro koncentraci bohatství a ovládání lidí. Socialismus není nic jiného než mocenský systém - mocenský systém s kvazimystickými a prokazatelně falešnými filozofickými předpoklady.
Návrhy Trilaterální zprávy "Krize demokracie" jsou právě těmi nejkultivovanějšími a nejgeniálnějšími návrhy na socialistickou diktaturu, jaké jsem kdy viděl. Lenin, Hitler, Stalin a Mao jsou ve srovnání s nimi negramotní chamtivci.
Velcí mezinárodní bankéři a průmyslníci nejsou nakloněni konkurenci. To, co upřednostňují, je vytváření kartelů a monopolů k ovládnutí světových financí, trhů a přírodních zdrojů. Komunisté v čele se Sovětským svazem mají v podstatě totožné cíle na úrovni světové moci. Co je přirozenějšího než to, že si západní monopolisté rozdělí tyto sféry s komunistickými monopolisty z Východu? Je toho mnohem víc, ale myslím, že jsem se vyjádřil.
Pane Allene, když se vrátíme k domácím machinacím této elity, poznamenávám, že jste napsal, že členové tohoto mezinárodního finančního gangu již léta ovládají obří bankovní společnosti, americký Federální rezervní systém a ministerstvo financí USA.
Správně.
Proto máme tak strašné ekonomické problémy? Máme dvoucifernou inflaci; nezaměstnanost roste, protože zboží, které používáme, se stále více vyrábí v zahraničí; naše peníze stále více odtékají do zámoří, a to nejen za ropou, ale i za nákupem nejrůznějšího dalšího zboží; starší Američané žijící z pevných příjmů a úspor jsou likvidováni. Co se děje?Za prvé, inflace byla vědomou politikou všech prezidentských administrativ - republikánské i demokratické - od doby, kdy nás Franklin Roosevelt zbavil zlatého standardu. Zlatý standard silně omezuje finanční manipulace bankéřů. Centrální banka, jako je Federální rezervní systém, nemůže tisknout ani vydávat více zlata, než má k dispozici. Nemůže financovat obrovské federální deficity jednoduše tím, že tiskárny běží přesčas.
Manažeři centrální banky po léta prosazovali přímou demonetizaci zlata a jeho úplné nahrazení "zvláštními právy čerpání" Mezinárodního měnového fondu. Mělo jít o celosvětovou papírovou měnu, která by ve skutečnosti vycházela ze záznamů v počítači Mezinárodního měnového fondu. K zavedení tohoto nového prostředku mezinárodního obchodu bylo nutné snížit hodnotu dolaru. Protože inflace ničí hodnotu amerického dolaru, vy i já na tom proděláváme, protože všechno stojí víc.
Ale velké komerční banky a centrální banky vyhrávají se stále větším počtem těchto legálních padělků, protože jsou na samém vrcholu inflační hromady. Ony vydělávají směšné peníze. Kontrolují, které vlády a podniky dostanou půjčky a za jaký úrok. Zvýšení našich platů a mezd, zvýšení důchodů nebo "životních nákladů" sociálního zabezpečení nikdy nepřijde dost rychle na to, aby předstihlo inflaci. Je to pevně daný závod.
Zmínil jste se o vůdčí roli Davida Rockefellera z Chase Manhattan v mezinárodním bankovnictví a jako zakladatele Trilaterální komise. Nový předseda Federálního rezervního systému Paul H. Volcker je trilateralista a dlouholetý manažer Chase Manhattan. Jaký je vztah trilateralistů k mezinárodním úvěrovým institucím, jako je I.M.F.?
Všech pět velkých newyorských bank je řízeno členy C.F.R. a Trilaterální komise. Tyto a několik menších soukromých nadnárodních bank se sídlem v USA půjčilo do začátku Carterovy vlády více než 52 miliard dolarů zemím třetího světa a některým komunistickým zemím, z nichž mnohé měly problém splácet už jen úroky, natož jistinu. Trilateralisté proto požadovali a získali "přepracovaný" Mezinárodní měnový fond, dotovaný z větší části americkými daňovými poplatníky, který by těmto neplatičským zemím třetího světa půjčoval peníze, aby mohly plnit své závazky vůči velkým bankám. A peníze, které se za tímto účelem do Mezinárodního měnového fondu vloží, se samozřejmě zaplatí ještě větší a větší domácí inflací.
Jak se to trilateralistům podařilo prosadit v Kongresu?
Počátkem roku 1977 vytvořili novou lobbistickou organizaci s názvem New Directions. Mužem, který měl být zodpovědný za její počáteční organizování, byl reverend Theodore Hesburgh, předseda Rockefellerovy nadace, prezident univerzity Notre Dame a člen amerického Výboru pro dohodu mezi Východem a Západem, který prosazuje úvěrový prodej našich technologií komunistům. Hesburgh a dva další velmi významní stoupenci Trilaterální dohody Carterovy administrativy, ministr zahraničí Vance a hlavní vyjednavač pro kontrolu zbrojení Paul Warnke, pomáhali vytvořit New Directions lobbující za Trilaterální program, jehož cílem bylo rozšířit mezinárodní úvěrové instituce a výrazně zvýšit hospodářskou rozvojovou pomoc zemím třetího světa. Tyto půjčky "peněz" z počítačových pásek jsou hlavním důvodem, proč dnes po celém světě bují inflace.
Q. Pokud Trilateralisté a jejich přátelé tak usilují o demonetizaci zlata, proč se jeho cena pohybuje v rozmezí 600-700 dolarů za unci?
Bankéři, zejména centrální bankéři, zlato vždy nenáviděli, protože je silnou brzdou inflace. Oni však vydělávají peníze tím, že je půjčují na úrok. Papírové bankovky původně vydávaly jednotlivé banky na základě zástavy, například domu nebo farmy, které poskytly jako záruku za půjčku. Nyní se musíme vypořádat s neomezenou inflační schopností americké vlády. Ta způsobuje inflaci masivními deficitními výdaji, které jsou financovány prodejem speciálních dluhopisů Federálnímu rezervnímu systému, který pak na základě těchto papírových "aktiv" tiskne papírové peníze. V důsledku tohoto stupňujícího se procesu má dolar každý rok menší a menší hodnotu.
Mnoho arabských šejků a vlád zemí produkujících ropu zjistilo, že jejich vlastní aktiva, konkrétně miliony amerických dolarů, ztrácejí hodnotu. Jednou z věcí, kterou udělali, aby se ochránili, bylo, že začali nakupovat zlato. Koneckonců, proč by měli Saúdové měnit svá ropná aktiva za americká papírová aktiva, jejichž hodnota neustále klesá? Nyní nakupují zlato - což zvyšuje cenu znehodnocujících se dolarů. Dokonce i evropské a japonské centrální banky se vrátily k tomu, aby své zlaté rezervy považovaly za skutečnou zásobu hodnoty. V případě nedostatku finančních prostředků dávají své zlato do zástavy za měnové půjčky, místo aby ho prodávaly. Nedávno tak učinily Itálie a také Portugalsko.
A co dovoz a schodek naší platební bilance?
Pokud tomu chcete porozumět, podívejte se, kam David Rockefeller investuje. Neumisťují se do Spojených států. Trilateralisté jsou docela rádi, že se průmyslový potenciál Spojených států vyčerpá, zadrhne a zhroutí. Již řekli, že budoucí úlohu Ameriky nevidí jako velkou výrobní zemi, ale jako zemi poskytující služby a pěstující potraviny. Jinými slovy, to, co bude mít Amerika na prodej, je kvalifikovaná pracovní síla, nové technologické projekty a zemědělské produkty.
Myslíte si, že existuje nějaký vztah mezi útoky Carterovy administrativy na země, jako je Brazílie, Jihoafrická republika, Čínská republika na Tchaj-wanu a Argentina, a programy typu Trilaterálního kartelu?
Carterova podivná politika "lidských práv" byla použita jako záminka k přerušení prodeje investičních statků, jako jsou obráběcí stroje, technologie reaktorů jaderných elektráren, palivo a zařízení, do těchto zemí. Všechny tyto země jsou rostoucí průmyslové mocnosti s rychle rostoucími výrobními kapacitami. Všechny čtyři vámi jmenované země jsou v současnosti více či méně závislé na dovozu ropy, která pohání jejich průmysl. Jaderné elektrárny by jim samozřejmě zajistily větší nezávislost a výrazně by zvýšily jejich průmyslovou kapacitu. Vzhledem k tomu, že Trilaterální komise je koalicí Japonska, západní Evropy a USA proti zbytku nekomunistického světa, nepochybuji o tom, že se jejich analytici a stratégové, David Rockefeller a muži nahoře, snaží uškrtit budoucí konkurenty ještě v kolébce.
Jihoafrická republika je obzvláště tvrdým a nezávislým oříškem. Je největším zdrojem zlata pro svobodný svět a zdrojem mnoha strategických nerostných surovin. Pokud se podaří zničit tamní vládu prostřednictvím Carterovy administrativy nebo budoucí Bushovy administrativy a pokud západní mocnosti nebo Sověti dosadí nějakou marxistickou černou vládu, můžete se vsadit, že špatné řízení nebo politika prakticky přeruší produkci zlata a hlavním světovým dodavatelem zůstane SSSR.
Proč Trilateralisté podporovali ve stejných volbách Jimmyho Cartera i George Bushe? Je to podobné, jako když místní podnikatel pošle 100 dolarů demokratickému i republikánskému kandidátovi do Kongresu, aby si zajistil přístup?
Ne, máte tu elitu, která nabízí americkému lidu výběr ze dvou kandidátů, z nichž oba jsou jí zavázáni, a to nejméně po dvě generace. Výjimkou z tohoto pravidla byl případ senátora Barryho Goldwatera v roce 1964. Establishment využil svého vlivu v masmédiích, vykreslil Goldwatera jako jakéhosi válečného maniaka a zcela ho pohřbil. V současné době tatáž kontrolovaná "liberální" média staví na nohy Bushe a Cartera, zatímco Reaganovi, Craneovi, Kennedymu a dalším podráží nohy.
Proč by Trilateralisté a David Rockefeller podporovali Cartera a Bushe jako prezidentské kandidáty a ne třeba Teddyho Kennedyho, senátora Jacksona nebo Ronalda Reagana?
Chtějí kandidáta, který je zavázán pouze jim. Vždy se vyhýbali kandidátům, kteří hovořili za jiné identifikovatelné voličské skupiny a byli by odhaleni, kdyby se obrátili proti těmto voličským skupinám. Senátor Kennedy je dědicem krajně levicového křídla Demokratické strany, které dříve podporovalo Eugena McCarthyho a George McGoverna. Senátor Jackson má identifikovatelnou voličskou skupinu z řad dělníků a obranného průmyslu. Reaganova konzervativní voličská skupina by zablokovala každý jeho krok ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu, kdyby otevřeně začal kandidovat s davem zastánců detente a odzbrojení.
Proč Reagan a Connally začali útočit na Trilaterální komisi?
A. Kandidáti, kteří vedou prezidentskou kampaň, nevedou své publikum, ale následují je a odvolávají se na veřejné mínění. Vzhledem ke stále většímu povědomí veřejnosti o vlivu, který má mocenská elita, je dobrou politikou vznášet otázky o její roli. Je to v pořádku, protože se tím zvyšuje pravděpodobnost, že kandidáti ostatních amerických voličů budou také odmítat nadbíhání C.F.R. a trilateralistů a usilovat o omezení jejich kontroly nad politikou USA. (The Review of the News, 27. února 1980)