Pekelný Anděl: Rozhovor se Sonnym Bargerem
Když v roce 1957 osmnáctiletý Ralph "Sonny" Barger s přáteli založil v kalifornském Oaklandu klub Hell's Angels, zpočátku nevěděl, že jinde ve státě už kluby Hell's Angels existují. V krátké době se tyto nesourodé skupiny spojily dohromady, a přestože Barger tvrdí, že je jen členem s dobrou pověstí, je jednoznačně hlavní postavou motorkářského klubu/korporace Pekelní andělé, mužem, který se chopil otěží volné skupiny kalifornských pekelných klubů a přeměnil je v organizaci, která je přirovnávána jak k třaskavé polovojenské jednotce, tak ke společnosti Fortune 500. V té době byl Barger členem motorkářského klubu/korporace Pekelní andělé. Ačkoli Sonny tvrdí, že si za více než čtyřicet let svého andělského působení užil spoustu legrace, při čtení knihy to můžete ztratit ze zřetele. Pekelný anděl má spoustu zábavných a vtipných momentů, ale je z něj patrné, že Barger má za sebou tvrdý chlapský život plný pěstních soubojů, rvaček se zbraněmi a noži, kamarádů, kteří zemřeli mladí, a členů klubu, kteří se stali zrádci, divokých kokainových rejdů v 70. letech, téměř neustálých bojů s orgány činnými v trestním řízení po celá desetiletí, léta nesmírně komplikovaných soudních případů (obvinění z vraždy, únosu, drog, daňových úniků, rozsáhlý a nakonec neúspěšný pokus o odsouzení klubu na základě obvinění z vydírání RICO na konci 70. let), léta za mřížemi (počínaje půlročním pobytem v roce 1964 a konče pěti lety ve federálním vězení v letech 1987-92); kniha obsahuje jako užitečný dodatek jeho rejstřík trestů), smrt jeho první manželky (ze tří dětí) a jeho vlastní boj s rakovinou hrtanu ve věku 44 let v roce 1982, po jehož operaci měl v krku vzduchovou dírku a hlas, který je bolestivým, chraplavým šepotem střídavě přirovnáván k Vitovi Corleonemu a tasmánskému ďáblu.
Sonny Barger, kterému se blíží dvaašedesátka, stále vypadá, jako by byl vytesán ze železa, na kole stále najezdí tisíce kilometrů ročně, chová se přátelsky, zdvořile, ale absolutně bez servítků jako člověk, který si je vědom toho, že pokud se vůči němu dopustíte nějaké hlouposti, bude vás muset jednoduše vyřídit, bez otázek a bez omluv. Stejně jako jiní zralí Andělé projektuje rovnovážnou zónu střeženého klidu/potenciální akce, jakou musel cítit, když se stýkal se samuraji. Je také rodinný typ, žije v poušti u Phoenixu v AZ, kam se přestěhoval před rokem a půl poté, co si tam odpykal trest ve federální věznici a rozhodl se, že se mu tam líbí natolik, že se přestěhuje. Žije se svou třetí ženou Noel a desetiletou nevlastní dcerou Sarrah, které knihu věnoval, a právě otevírá nový obchod s motocykly.
Pokud se natočí dlouho diskutovaný film, chce, aby ho hrál Jim Carrey. Byla by to výzva Carreyho kariéry.
Minulý týden jsme se se Sonnym a Stevem Bongeem, fotografem a členem newyorské pobočky, sešli v klubovně Angels na E. 3rd St.
Proč jste napsal knihu?
Knihu jsem napsal hlavně proto, že mě o to požádalo hodně lidí z klubu. Nikdy jsem nechtěl napsat knihu. Vždycky jsem říkal, že to nikdy neudělám...
Jaká byla spolupráce s dvojčaty Zimmermanovými?
Bylo to moc fajn, protože bydleli v Oaklandu a nikdo nemusel nikam létat. Chodil jsem k nim domů a nahrávali jsme. Bylo to opravdu pohodlné. A byli to fajn kluci, se kterými se pracovalo... Hodně jsem jim o tom vyprávěl. Ptali se na konkrétní věci. Jak to dopadlo?" Nevím, jak to udělali, ale zvládli to.
Začalo to být zábavné?
Ne, bylo to opravdu, opravdu nudné.
Líbí se mi, co v knize říkáš o Harleyích.
Veteš. Kdybych nebyl Pekelný anděl, tak bych na něm nejezdil... Vyrobili jsme Harley- Davidson. Je mi jedno, co kdo říká. V padesátých a šedesátých letech nás ani nechtěli pustit do prodejen Harley-Davidson, protože jsme je rozebírali a osekávali. V 70. letech začali fotit naše motorky a stavět si tak svoje. A teď na nich jezdí každý yuppie na světě.
Taky se mi líbila tvoje verze toho, co se stalo v Altamontu. [...Richards ke mně po dokončení "Love in Vain" přišel a řekl mi, že kapela už nebude hrát, dokud nepřestaneme s násilím. "Buď to ty kočky ustojí, nebo nebudeme hrát," oznámil davu. Stoupl jsem si vedle něj, vrazil mu pistoli do boku a řekl mu, ať začne hrát na kytaru, jinak je po něm. Hrál jako hovado.]
Keith Richards už popírá, že se to stalo. Samozřejmě. To by měl. Ale stačí si uvědomit, že si tam stoupl a řekl: "Jestli to násilí nepřestane, tak už nebudu hrát." A taky si to uvědomil. Násilí se zhoršilo a on hrál dál. (pokrčí rameny a usměje se) Jde o to, že je všichni milují. Zpívají opravdu moc dobře. To z nich ale nedělá hodné kluky. Pokud jde o mě, byli to zatracení pitomci. Nic víc k tomu nemůžu říct. Jsou to primadony. Využívají své publikum. Přišli sem do Spojených států a chtěli si hrát na drsňáky. Když viděli, co je to drsňák, vrátili se domů se staženým ocasem. A nikdy se z toho nevzpamatují.
Jedna z věcí, kterou jsem si z té knihy odnesl, byla, že život byl pro vás tak trochu osinou v zadku. Všechny ty rvačky s ostatními kluby, neustálé potíže s policajty a federály, všechny ty roky ve vězení...
To říkají všichni. Přečtu si recenzi a tam se píše, jaké jsem měl mizerné dětství. Víš, já jsem si myslel, že jsem nejšťastnější dítě na světě. Můj otec pil. No a co? Miloval mě a staral se o mě. Neměl jsem matku, ale měl jsem patnáct matek v bloku. Měl jsem kolo, měl jsem koloběžky. Když mám teď dítě, dám mu dvacet dolarů a za patnáct minut je na mizině. Tenkrát jsem dostával čtvrťák týdně, ale koupil jsem si za něj všechno, co jsem chtěl. A ať už byl ten recenzent kdokoli, nějak mu unikla pointa. To, že jsem neměl milion dolarů a můj otec pil, neznamenalo, že jsem byl nešťastný nebo jsem měl špatné dětství. I když jsem byl ve vězení a i když jsem měl spoustu soudních sporů, měl jsem velmi šťastný život. A teď mi bude 62 let a jsem stále naživu. Věřili byste tomu?
Z knihy jsem nabyl dojmu, že tvé uvedení do klubu byla tak trochu šťastná náhoda.
Velmi. Vůbec jsme netušili, že někde kolem existují Pekelní andělé. Boots [původní člen] měl nášivku Pekelných andělů ze Sacramenta. Tu jsme si dole změnili na Nomads a pak jsme během roku změnili Nomads na Oakland a stali se z nás Hell's Angels. Pak jsme narazili na Hell's Angels [ze San Bernadina]. Pak jsme se rozhodli, že to radši uděláme tak, aby to už nikdo nemohl dělat, takže jsme začali dávat dohromady trochu víc pravidel a trochu víc se to vyvinulo do [dnešní podoby].
Všeobecně se ti přisuzuje zásluha na tom, že jsi dal klubu jeho strukturu a pravidla.
Myslím, že mi policisté, historici a všichni ostatní přisuzují trochu větší zásluhy, než si zasloužím. Ale jsem více než ochotný to přijmout. Měl jsem s tím něco společného. Nebudu tvrdit, že jsem s tím měl co do činění. Bylo tu hodně lidí, kteří udělali z klubu to, čím je. Jsem opravdu rád, že jsem byl jeho součástí, ale nedělal jsem to všechno sám.
Zní to, jako by se nic takového předtím nestalo.
No, musíš si uvědomit, že tehdy nás ve státě asi nebylo ani padesát. (Byli jsme jen v Kalifornii.) Dalo by se říct, že jsme se z velmi volné organizace stali velmi úzkou organizací a rozšířili se do celého světa.
Kniha popisuje historii válek mezi Angels a různými dalšími kluby. Proč musí být různé kluby mezi sebou znepřátelené?
Myslím, že dlouhou dobu chtěl být každý považován za to, že právě on je klubem číslo jedna. Já jsem Pekelný anděl, samozřejmě budu tvrdit, že jsme klub číslo jedna. Někdo jiný v jiném klubu bude říkat, že je. Ale myslím si, že konečně teď, když jsme v roce 2000, si všichni uvědomují, že kdyby dnes Pekelní andělé zmizeli z povrchu zemského, všichni by řekli: "Ach, ti kluci se chovají jako Pekelní andělé." To je pravda. Všichni se tak nějak dohodli. V knize jsme uvedli, že jsme začínali jako motorkářský klub milující zábavu, který rád jezdí, pere se a pije pivo?Baví se, víte. Začali jsme trochu brát drogy, trochu jsme se dostali ke kriminalitě. Ne všichni, ale někteří z nás, včetně mě. Dělali jsme spoustu věcí. Ale za těch čtyřicet let, co jsem v klubu, jsme prošli celým kolečkem. Zase jezdíme na motorkách, mlátíme se pěstmi, pijeme a užíváme si spoustu legrace.
V knize popisuješ 70. léta jako své gangsterské období, kdy jsi bral příliš mnoho kokainu a zapojoval se do kriminálních aktivit.
Na samém konci 60. let, v roce 69 a na začátku 70. let, jsem narazil na kokain. Nikdy jsem drogy nebral. Dokonce jsem nerad kouřil marihuanu. Bez ohledu na to, jestli tomu někdo chce věřit, nebo ne, můj marihuanový beef [šestiměsíční trest vězení za držení v roce 1964] patřil mé staré a já jsem ho vozil jen kvůli ní. Dostal jsem se ke kokainu. Pár let jsem byl na drogách. Nikdy jsem nezažil čistý den. A dostal jsem se do problémů. V roce 72 jsem šel do vězení. Od té doby jsem ho nikdy nebral. Víte, Betty Fordová může jít do nemocnice a říct: "Je mi to líto." Já jsem šel do vězení a nebudu se omlouvat. Užil jsem si to.
Pokud se tvoje trestná činnost skutečně odehrávala pouze v 70. letech, jak píšeš, a ty sis svůj trest odpykal téměř před deseti lety, proč je vláda stále nepřátelská?
Mají seznam, federální prokurátoři, a pokud je na něm vaše jméno, pokud vás mohou odsoudit a zavřít, je to pro ně krok vzhůru. Řekli mi, že moje jméno je na tom seznamu. A taky se na nás přiživují: DEA, ATF, FBI. Mají lidi, jejichž jediným úkolem je... Můžete si říkat, co chcete, o všech zbraních v zemi, o všech drogách, o veškeré kriminalitě v zemi, ale všichni víme, že 400 000 lidí ročně zemře na následky cigaret. Kolik lidí zemřelo na následky drog, střelných zbraní, automobilových nehod? Když to sečtete, ani zdaleka se to neblíží tomuto číslu. Přesto mě nechají kouřit a dostat rakovinu a zavřou mě za to, že mám drogy. Co se to děje? Vládě je to jedno. Jde jen o peníze a jistotu zaměstnání.
Považují klub za zločineckou organizaci? O to přece šlo v procesu RICO [v letech 1980], ne?
Byli jsme shledáni nevinnými. Byl jsem první člověk v historii práva, který byl uznán nevinným [v procesu RICO].
Musíš milovat knihu s kapitolou "RICO My Ass". Proč myslíš, že se Giuliani tehdy promenádoval s tou zabavenou nášivkou Pekelného anděla?
Nejspíš si chtěl vzít i oblečení. Snažil se zjistit, na čem je. (usmívá se)
Vypadá lépe než Pekelný anděl. Říkal jsi, že rádi jezdíte, bojujete, pijete, bavíte se. A co ty bitky? Proč se pořád hádáte?
Asi proto, že jsme chlapi. Když dáš dohromady dva chlapy, tak se pohádáte. Prostě se boxuje. Tak to bylo i u nás. Na začátku všichni boxovali. Najednou se děti začaly navzájem zabíjet. Teď nechápu, jak se to stalo, ale mám své teorie. Přišla vláda a řekla, že své dítě nesmíte trestat. Když naplácáš dítěti, zavřeme tě do vězení. Dneska když dítě něco provede a vy ho jdete plácnout páskem přes zadek, tak se vám podívá přímo do očí a řekne: "Sáhneš na mě tímhle a zavolám policajty." Ale když mu bude šestnáct, vezme si zbraň, vyjde ven a zabije osm lidí, chtějí zavřít rodiče. Někdo za to musí přijmout odpovědnost a já věřím, že je to vláda. Když jsem byl malý, babička mi vyplachovala pusu mýdlem. Je mi 61 let, a když dnes před nějakou dámou nadávám, tak se omlouvám, protože to mýdlo pořád cítím. Když jsem něco provedl, babička vzala tátův pásek a zmlátila mě jím po zadku.
Bez ohledu na to, co si o mně lidé myslí, jsem pravděpodobně nejspravedlivější člověk, jakého kdy v životě potkají. Ke každému se chovám tak, jak chci, aby se chovali ke mně. Chovám se k nim tak, jak se oni chovají ke mně. Pokud se oni chovají dobře ke mně, já se budu chovat lépe k nim. Když se ke mně budou chovat špatně, vykašlu se na ně. A oni si to musí uvědomit. To ze mě nedělá špatnýho člověka. Můžu upřímně říct a přísahat na svou nášivku, že jsem nikdy v životě neublížil nikomu, u koho jsem to opravdu necítil, protože se snažil ublížit buď mně, nebo mým přátelům. Kdyby takoví byli všichni, bylo by to opravdu jiné. Je to jako žít v Arizoně, když jste v baru a lidi se začnou hádat, každý si uvědomí, že ten druhý má zbraň. Hádky nejsou moc hlasité.
Kde žijeme, je to trochu jiné, protože jsme v poušti. Její učitelé jí nevěřili, když řekla, že její otec byl pekelný anděl. Vzala jim rukopis [knihy] a řekla svému učiteli: "Tady, přečtěte si to." Když jsme dostali knihu, dali jsme učiteli knihu. Teď to ví učitel. Řekl jsem učiteli: "Až si tohle přečteš, přemýšlej o tom, čím si musí tohle dítě projít." To se povedlo... Jestli je to pro ni těžké, nevím. Měli jsme pár problémů, kdy ji ostatní děti tlačily. Vysvětlil jsem jí, že nikdy neuhodíš člověka jako první, ale když na tebe někdo položí ruce, trefíš ho přímo mezi oči. Ředitel mi řekl, že to bude mít následky. Řekl jsem: "Jo, ale nebude to ona, kdo bude trpět." Sousedé v Arizoně jsou všichni dobří křesťané, baptisté, jakkoli tomu chcete říkat. Všichni chodí do kostela. Nejsem věřící, ale všichni vědí, že jsem pekelný anděl, všichni vědí, že jsem byl ve vězení, a všichni říkají: "No, jsi podmínečně propuštěn, že?" A já říkám ano a oni jen řeknou: " "No a co jako?" Není to jako v Kalifornii. Arizona je jako skutečný Západ.
Máš příběh o ní a policii?
Jo. Ve škole jí vždycky říkají, jak jsou policajti dobří, a já jí říkám, že se jim nedá věřit, že lžou. Ona tomu nevěřila. Jednou, když jsem byl v práci, šla Noel k poštovní schránce, která je dva a půl kilometru daleko. Z nějakého důvodu byl ten den kluk doma ze školy. Byla venku a jezdila na koni. Ohlédla se a na našem dvorku stálo auto šerifa a z okénka se vykláněl chlapík,který si ji fotil. Tak když se máma vrátila, řekla jí to. Bylo jí devět let. Noel mi zavolala do práce, řekl jsem jí, ať zavolá šerifovi. Šerifovo oddělení popřelo, že by o tom vědělo. Zavolal jsem jednomu chlápkovi z Arizona Republic, který o mně napsal článek, ten zavolal na šerifovo oddělení a ti to popřeli. Tak jsem zavolal na oddělení šerifa, popřeli to… Druhý den ráno, když poručík přišel do služby, mi zavolal. Dal jsem mu hlasitý odposlech. To dítě tam stálo. Říká mi: „Pane Bargere, nemám nikoho, kdo by se k tomu přiznal. Pokud jde o nás, tak se to nestalo.“ A tak jsem se na něj podíval. Řekl jsem: „Mám devítiletou dceru, která tvrdí, že se to stalo, a já jí věřím mnohem víc než kterémukoli z vašich policistů.“ … Řekl jsem [Sarrah]: „Slyšela jsi, co právě řekl? Nazývá tě lhářkou… Teď už víš, proč nevěřím policistům?“ Řekla: „Jo.“ Řekl jsem [do telefonu]: „Slyšíš to? Děkuju.“ [A zavěsila.] Potom přišel do školy policista a vedl jim v posluchárně malý seminář o snímání otisků prstů a tak. Ona mu řekla: „Já už vím, jak se to dělá. Můžu odejít?“
Opravdu už neměla policajty ráda. Řekl jí: "No, slečno Chytráková, když víte, jak na to, proč to prostě nevysvětlíte třídě?" A ona se na to podívala. Udělala to, krok za krokem. Policista se rozzářil. "Je váš otec policista?" zeptal se. "Ne, je to zločinec," odpověděla.
Je něco, co bys udělal, abys změnil obraz klubu na veřejnosti?
Rozhodně ne. Jsme takoví, jací jsme. V knize jsem všem poděkoval za to, že klub je dnes takový, jaký je, ať už si o něm myslíte cokoli. Je mi jedno, co si myslíte, že to je, protože já jsem s tím spokojený.